2000 let zpátky? Ach bože! - 18-Nehorázná pomluva a krysí trampoty

http://aydrasnest.ic.cz/images/Rikka585.gif

(Musíte mi odpustit ten maniakální výraz, ale, che che, stačilo by jednou pořádně seknout a, che che...)

Mrazík trpělivě stál přímo před branou a zkoumavě na nás hleděl.

„Kurva,“ zamumlala jsem bezvýrazně.

„Co se – glauk!“ prohlásil Sevík překvapeně, když si dědka také všiml.

Mrazík nejevil žádné známky toho, že by snad slyšel naše veleinteligentní projevy, a pořád na nás jen koukal.

My zas na oplátku koukali na něj.

Po několika dlouhých sekundách vzájemného koukání jsem do Sevíka drcla.

„Třeba máme jen halušky,“ sykla jsem tiše, „kolik že sme měli toho ležáku?“

„Já si nevzpomínám, al-“

„Máš pravdu, moc málo na takovou hrůzu,“ přerušila jsem ho trpce a pokusila se sama sebe přesvědčit, že je to třeba jen madam Pomfreyová v převleku.

„Dobrý večer vám přeji,“ prohlásil Mrazík a na tváři vykouzlil Úsměv roku.

Takže smůla, madam Pomfreyová se nekoná.

„Ehm, chm,“ odpověděla jsem upřímně a jen tak pro dobrý pocit se dotkla nože za svým pasem. Skvěle. Na jednu malou vraždu nebylo nikdy pozdě.

„Předpokládám, že mi asi nepovíte, co děláte v tuto noční hodinu na školních pozemcích?“

„Ne.“

Mrazík chápavě přikývl.

„Čekal jsem to. Ach ano. V tom případě vás musím požádat, abyste mě doprovodili do ředitelny. Venku je dnes tak chladno-“

„Nám to tady vyhovuje,“ oznámila jsem suše.

„Nečekal jsem nic jiného. Tak pojďte,“ ignoroval Mrazík mou poznámku a vykročil směrem k bráně, která se s pochmurným skřípotem začala otvírat.

Otočila jsem hlavu o devadesát stupňů a do mého zorného pole se dostal Sevíkův roztrpčený výraz a vzápětí i zbytek Sevíka. Na to, abyste dokázali pojmout všechny aspekty jeho osobnosti najednou jste totiž častokrát potřebovali víc než jen oči. Všimla jsem si, že když ho něco opravdu nemile překvapí, má sklony vyzařovat do okolí cosi, co by se snad dalo popsat jako zhmotnělé znechucení s vlastním názorem na věc.

„Tak, nevim jak ty, ale já se du někam utopit, nazdar,“ prohlásila jsem suše a otočila se na své odrbané podrážce. Vzápětí mi začala odumírat levá ruka.

„Nikam,“ oznámil mi prostě Sevík a ležérně mi zarýval prsty do mé končetiny.

„Pusť mě!“ namítla jsem vztekle a když se na mě jen nemile usmál, alespoň jsem mu dotčeně dupla na nohu.

„Jau!“

„Máš za to. Tak fajn, jdeme za nim. Nože mám? Mám. Kyanid? V pořádku. Souprava na ničení intergalaktických nestvůr? Zůstala ve Starku. Postačí nám tedy… šutrák!“ zvedla jsem ze země menší kámen a ignorovala Sevíkův naprosto nepopsatelný výraz.

„Nemám toho chlapa ráda,“ řekla jsem jen tak na vysvětlenou.

Sevík pouze přikývl.


********************************************************************



„Tak tedy znovu,“ prohlásil Mrazík a dobrácky na mě zamžoural zpoza svých půlměsícovitých brýlí.

„Ne!“ zavyla jsem zničeně, „Znova už ne! Chci umřít! Nechtě mě umřít, nebo zmlkněte!“

„Kde jste byli celou noc?“

„Arrgh!“

Už aspoň hodinu jsme tvrdli u dědka v pracovně. Bylo sice fajn, že jsem si po delší době mohla zase sednout, ale skutečnost, že naproti mně seděl důchodce s poruchou osobnosti mi to jaksepatří znechucovala. Pokusila jsem se ho trefit tím šutrem už na začátku seance, ale z jakéhosi nepochopitelného důvodu se nerost uprostřed své dráhy nezaujatě rozprskl a zanechal po sobě pouze spršku barevných jisker - Mrazík to nijak neokomentoval, ale jsem si jista, že to byla jeho práce. A zatímco mě už začínala celá tahle akce pořádně lézt krkem, starý dobrý Sevík si hověl v křesle hned vedle mě a místo toho, aby byl mou psychickou podporou, už dobrou půl hodinu předstíral kóma.


http://aydrasnest.ic.cz/images/Dumbledore_Portrait_by_jameson9101322.jpg


(Ten chlap je poděs. A ta jeho věčná pozitivita je více než k pláči)


„Kde?“ ptal se Mrazík dál.

„Kašlu vám na to!“

„Slečno-“

„Mám snad právo nevypovídat, ne?“ snažila jsem se dovolat nějaké spravedlnosti.

Mrazík vesele zavrtěl hlavou a řekl: „Ne, nemáte.“

„Cože!“

„Toto právo byste měla kdybyste spáchala trestný čin a byla následně zatčena. Což má k přátelské debatě, kterou zde vedeme, poněkud daleko, smím-li tak soudit.“

Ignorovala jsem jeho zkreslené představy o slovním spojení „přátelská debata“ a jen zvědavě naklonila hlavu ke straně.

„Takže když vás teď podříznu a chytnou mě, mám právo nevypovídat?“

„Samozřejmě, ale-„

„Bezva!“

Začala jsem vstávat. Fakt jsem to myslela vážně. Cokoli bylo lepší než tohleto, dokonce i nějaký zaflusaný vězení. Má dráha zločinecké kariéry byla ovšem zmařena dřív než vůbec začala.

„Sedni si a přestaň dělat kraviny,“ strhla mě Sevíkova ruka zpátky do křesla.

Nestál mi ani za to, abych se na něj ohlédla.

„Ty žiješ?“

„K tvé nesmírné radosti.“

„Tos uhod.“

„Mládeži,“ snažil se nás uchlácholit Mrazík a hodil na nás zpoza svých, dle mého názoru naprosto nechutných brýlí káravý pohled.

„Fajn,“ nadhodila jsem, „takže co kdybyste si teď pro změnu povídali zase vy dva a já se pudu někam zastřelit?“

„Rikko,“ ozval se Sevík suše.

„Co zas?“

„Sklapni.“

Dotčeně jsem se zasunula hlouběji do křesla a začala se tvářit uraženě.

„Severusi?“ obrátil se tedy Mrazík k mému sousedovi, ve snaze přijít celé záležitosti na kloub.

„Je mi líto, pane,“ začal Sevík s nezaujatým nadhledem, pro něj tak typickým, „ale obávám se, že je to příliš soukromé.“

Mrazík se překvapeně narovnal a pak se podíval nejdřív na mě, poté na Sevíka, a poté znovu na mě. Pak mu začaly v očích blikat jiskřičky velikosti malých supernov. Poté se usmál. Udělalo se mi velice, velice nevolno.

Nemusela jsem dvakrát hádat, co mu právě probíhalo hlavou.


Naštvalo mě to.

Chtěla jsem zakřičet: Cože! No dovolte!

Chtěla jsem zakřičet: To není pravda!

Chtěla jsem zakřičet: No co si to o mě sakra myslíte?


Nezakřičela jsem, jelikož mi to nebylo dopřáno.

Sevík byl ve střehu.

A to máchnutí hůlkou jsem velice dobře viděla.


Nemusela jsem být Mrazík, abych hned věděla, o co jde. Umlčovací kouzlo.

Ten bastard!

„Nngh,“ prohlásila jsem významně a hodila jednu dávku Smrtící pohledové substance směrem vlevo.

Sevík se na mne pouze ušklíbl.

„Ale proč jste to neřekli rovnou?“ rozhodil Mrazík ruce v přátelském gestu, „Nemuseli jsme přeci trávit náš drahocenný čas dohadováním, jsem chápavý člověk a můžete mi věřit, že rozumím i tomu, co se dnes děje mezi mladými lidmi-“

„Nngh!“

Podnikla jsem neúspěšný pokus rozbít si hlavu o stůl. Sevík bohužel včas zasáhl a zatímco mě táhl zpět do křesla, pokusil se zřejmě trapně pousmát, což se mu samozřejmě nepodařilo. Mimické svaly umožňující obě tyto aktivity očividně rodinu Snapeů opustily už nějakých těch pár generací zpátky.

„Přesto na vás ale musím naléhat,“ pozvedl Mrazík varovně prst, „aby se to už nikdy neopakovalo. Máme pár velice dobrých důvodu pro to, aby studenti neopouštěli bezpečí hradu, zejména v těchto těžkých dobách, ach ano. Slyšela jste už, slečno, o lordu Voldemortovi?“

„Nngh!“

Pokusila jsem se v té jedné slabice vyjádřit vše, co bych k tomu mohla říct. Člověk si neuvědomí, jak moc důležité jsou komunikační schopnosti, dokud o ně nepřijde. A pak už mu zbývá jen mimika.

„Je vám špatně, slečno?“

„Víte, pane řediteli,“ vstoupil do toho Sevík spěšně, když můj obličej začal vyjadřovat mé myšlenky, „byl to opravdu velice dlouhý den… i večer… takže pokud byste nám dal svolení odejít?"

„Nngh?"
„Ještě vteřinku Severusi… ačkoli již rozumím důvodu, proč jste se na celý večer vytratili,“ přátelské zamrkání, po kterém se mi udělaly mžitky před očima, „pořád to od vás bylo velice nerozvážné a nemohu vás nechat odejít bez patřičného trestu, abych si byl jist, že už se to nikdy nebude opakovat.“

„Rozumím,“ přikývl Sevík.

„Nngh,“ škubla jsem sebou ve snaze dát jasně najevo, že já nerozumím, ale zato jsem velice naštvaná.

Sevík mě ale držel velice pevně. Blbec.

„Tomu jsem rád,“ povzdychl si Mrazík a vstal.

„Myslím, že bude naprosto spravedlivé, když vaší koleji odeberu padesát bodů a vám oběma přidělím povinnost hlásit se každý večer až do konce týdne u pana Filche, nemyslíte?“

„Jistě, pane,“ řekl Sevík poněkud škrobeně.

„Nngh?“ zeptala jsem se zmateně.

„Školník,“ odvětil nepřítomně Sevík.

„Nngh.“

„Tak, tohle už bude opravdu vše… ale vlastně počkejte, málem bych zapomněl!“ zvolal Mrazík a rychle přešel k malému stolku na konci pracovny. Něco z něj sebral, a poté mi to podal.

Moje hůlka.

„Myslím, že toto je vaše.“

„Nngh.“

Chtěla jsem říct „strč si jí za klobouk a chcípni“, ale jednoduše jsem nemohla. No není tohle k vzteku? Ta hůlka mi tedy opravdu nescházela, vzhledem k tomu, že bych ji dokázala použít leda tak k vypíchnutí něčího oka.

„Takže my tedy už půjdeme,“ zavelel Sevík, trhl mnou z křesla, praštil se mnou o stůl, způsobil mi modřinu a začal mne velice jistým krokem táhnout ke dveřím.

„Jistě, Severusi. Nemusím doufám dodávat, že přímo do postele? Každý do své?“

Úsměv.

Nezmohla jsem se ani na „nngh“.

„Dobrou noc, pane.“

„Dobrou noc, Severusi. A vám také, Rikko.“


**************************************************************


Bradavické chodby opět hrdě potvrzovaly své prvenství v oboru zasviněnosti zdí a přilehlých prostranství. Kam se člověk podíval byla plíseň, sliz, prach, nebo něco blíže neidentifikovatelného. Občas to tam bylo, i když se člověk nepodíval. Jednoduše jste věděli, že to tam je. Vstupovalo to do vás každým pórem těla. A vyvolalo to ve vás neodbytné nutkání jít se okamžitě vykoupat.

Šlapala jsem tou koncentrovanou hnusotou všeho světa a mlčela. Po mém boku šel Sevík a taktéž mlčel. Kouzlo zabraňující mi mluvit už sice zrušil, přesto jsem ale neměla nutkání mu něco sdělovat.

Byla jsem uražena.

A to do hloubi duše.



Já? A Sevík? No dovolte!

…………………………

……………………….

……………………….

…………………….

Naprosto příšerné!

………………………

……………………

…………………..

……………………..

Ty úsměvy u snídaně mě teď budou ničit.



Potom ale Sevík prolomil to nádherné a vševyjadřující ticho.

„Jseš naštvaná?“

Samozřejmě, že jsem, ty kreténe! Kdybych ti řekla že jsi měl milostnej poměr s dlouhosrstou fretkou, asi bys z toho taky nebyl zrovna na větvi.

„Nemáš důvod,“ odtušil Sevík, „takhle si aspoň jenom myslí, že jsme každej cvok se špatnym vkusem. Mohlo to dopadnout mnohem hůř.“

Mnohem hůř? Mnohem? Ty švábe! Hůř by to dopadlo jenom kdybych tam venku byla se Slughornem! Ale ani tak by to nedopadlo hůř! Protože to bych hanbou zemřela a bylo by mi všechno jedno! Takhle budu muset žít s dvojnásobnou dávkou Mrazíkových úsměvů! Jestli tohle není dostatečný trest za to, že jsem v noci vylezla z hradu a povídala si s masovým vrahem, tak vážně nevím.


A vůbec… co měl Sevík za řeči s vkusem? Jsem snad já nějaká šereda?

„Si trochu moc mimo, jestli myslíš na tohle,“ prohlásil Sevík nezúčastněně a nakopl kolem probíhající krysu. Samozřejmě omylem. Ačkoli u Sevíka jeden nikdy neví. Krysa jen dotčeně zapištěla a zmizela v nedaleké puklině ve zdi.

„Už jsem ti někdy řekla, že tě nesnášim?“ zavrčela jsem v odpověď na jeho poznámku.

„Řekla,“ odtušil Sevík.

„Fajn, nesnášim tě podruhý.“

Sevík se ušklíbl a když jsme došli ke stěně, která vypadala méně plesnivě než ostatní, řekl heslo a vešli jsme do liduprázdné společenské místnosti. Krb byl už dávno vyhaslý a celý pokoj tedy působil jen jako poněkud lépe zařízená márnice.

„Jdu si lehnout,“ nadhodil Sevík, „kdybys v noci potřebovala někoho, komu by ses potřebovala svěřit nebo se vyplakat na rameno, vynech mě. Chci se vyspat,“ dodal a začal vystupovat nahoru po schodech k ložnicím.

„Víš, říká se, že v každém je něco dobrého,“ houkla jsem na něj.

„A?“ otočil se na mě.

„Na tebe se asi zapomnělo, ty chcípáku.“

Sevík se jen vesele zašklebil.

„A to je na tom právě to nejlepší, Rikko.“

Rezignovaně jsem zavrtěla hlavou a šla si lehnout.



****************************************************************


Ráno začalo tradičně.

Vrz, „néé…“, buch, prásk, plesk, „au!“

Se skvělým pocitem, že některé věci se jednoduše nezmění, jsem se vyhrabala z postele a došourala se do společenské místnosti. Sevík se už stačil zvednout ze země a nyní se s velice nepřívětivým výrazem oprašoval.

„Mám hlad,“ prohlásila jsem místo „dobrého rána“, protože jsem opravdu hlad měla a nepřišlo mi na místě přát dobré ráno někomu, kdo si před chvílí málem zlámal žebra.

„Gratuluji,“ opáčil Sevík a nevrle se na mě podíval.

„Nemůžu za to, že si pako, tak si ty pohledy laskavě nech, ano?“ prohlásila jsem suše, „Jdem jíst. A je mi jedno co.“

Byla to pravda. Měla jsem takový hlad, že bych snědla i Mrazíkův úsměv.




Ne, dobře. To zas kecám.

Ale prostě hlad. Chápete?


„Fajn,“ povzdychl si Sevík a vydal se směrem k východu ze společenské místnosti. Blaženě jsem poskočila a vydala se za ním.

Už v půli cesty po plesnivé hradní chodbě jsme se ale oba zastavili.

„Tady se něco pálí?“ zeptala jsem se zvědavě.

Byla to vážně blbá otázka, vzhledem k tomu, že se z dveří naproti nám hrnula obrovská masa černého dýmu.

„To jde z učebny lektvarů!“ vydedukoval bystře Sevík a udělal jeden krok tím směrem, než ho má ruka chytla za hábit.

„Chci jíst,“ řekla jsem prostě, „Pokud máš chuť někoho zachraňovat, uděláme to až po snídani, ano?“

Sevík jen odmítavě zavrtěl hlavou, vytáhl hůlkou a vstoupil do místnosti, kde mi okamžitě v oblacích štiplavého kouře zmizel z očí.

„Ty idiote!“ řekla jsem jen tak na truc celému světu a vydala se za ním. Samozřejmě bez hůlky. Ale zato s pořádnou kupou nadávek na jazyku. Ten blbec prostě nesnese pomyšlení, že by se nedejbože mělo něco stát těm ubohým žabám v láku. Ale podle mého názoru je jim to už stejně docela šumák.


V učebně bylo poněkud začouzeně. Také se tam nedalo dýchat. A na podlaze někdo zasténal, to když jsem se o něj přerazila.

„Běžte pryč, vybuchne to!“ vykřikla ona postava a v návalu zoufalství mne drapla za botu.

„Profesor Slughorn?“ identifikovala jsem jej okamžitě podle zavalitého fleku, který vytvářel v jinak jednolité kupě kouře.

„Utečte, než se stane něco hrozného!“ zakvílel profesor.

„Fajn, ale nejdřív najdu toho umaštěnýho blbce. Nepotkal ste ho náhodou? A pusťte mi sakra tu nohu!“

Slughorn poslechl, takže jsem brzy mohla zahájit pátrací akci číslo dvě. Profesorovy utrápené vzlyky mi v tom právě dvakrát nepomáhaly. Skutečnost, že jsem neviděla ani na krok mi také dvakrát nepřidala. Po chvíli neestetického dušení v neskutečně štiplavém kouři jsem se ale dobelhala až k centru dění. Tedy ke kotlíku hlasitě klokotajícím na ohni, ze kterého šel všechen ten smrad.

A pár metrů od celé té podívané stál Sevík připraven k záchraně celého světa a spáse všeho lidstva.

„Ty kreténe!“ ohodnotila jsem veškeré jeho snažení, doběhla k němu a trhla s ním zpátky.

„Hodláš tady provádět něco hodnotnýho, nebo ses sem jen přišel zadusit?“ zavrčela jsem na něj vztekle a táhla ho pryč od kotlíku, ze kterého teď začaly prskat barevné jiskřičky.

„Když nic neuděláme, všechno to vybuchne,“ odpověděl Sevík prostě a vytrhl se mi ze sevření.

„No a?“ vystoupila jsem se svým nejpřesvědčivějším argumentem.

Sevík se na mě dlouze zadíval.

„Fajn, doufám ale, že aspoň víš, co děláš,“ povzdechla jsem si rezignovaně a v zápětí jsem opět začala kašlat.

„Bez obav, chce to jenom… áha!“ Sevík sebevědomě máchl hůlkou a něco vykřikl.

Neměla jsem příliš pochyb o tom, co se stane, tudíž jsem se stačila vrhnout k zemi ještě dřív, než nade mnou proletěl Sevík a za ním sprška zeleného hnusu z kotlíku. Oba tyto elementy se srazily v zadní části učebny, kde vydaly zvuk, jako palačinka na pánvi, kterou jste chtěli vyhozením do vzduchu obrátit, ale nestihli jste pod ni zavčasu vrátit pánev. A pak náhle vše ztichlo.


Rukou jsem začala máchat ve vzduchu, abych rozehnala zbytky kouře, a poté jsem se rychle vyškrábala na nohy a vydala se směrem do míst, kde přistáli Sevík s kotlíkem. Cestou jsem opět zakopla o Slughorna, který tentokrát nic nenamítal, jelikož z nedostatku jiné činnosti omdlel.

„Žiješ?“ křikla jsem a překročila střepy jakési lahve, kterou cestou Sevík sejmul.

Došla jsem až ke zdi, na které se skvěl výmluvný nazelenalý flek, pod jehož působením se s tichým sss začaly na omítce vytvářet bublinky.

Polkla jsem.

„Sevi?“ zeptala jsem se opatrně a rozhlédla se, zda nenajdu lidské tělo v pokročilém stádiu rozkladu.

„Kvík,“ napomohl mi v hledání hlas kdesi z rohu.

Stočila jsem pohled a spatřila zbytky kotlíku a Sevíkovu hůlku. A jednu abnormálně velikou černosrstou krysu.

„Kvík,“ potvrdilo zvíře a hodilo na mne pohled plný neuvěřitelného sarkasmu.


A jéje.